Měsíc duben byl primárně o dvou běžeckých závodech, na které jsem se snažil od začátku roku svědomitě připravovat. Trénink byl místy perfektní a dvakrát jsem se dokonce dostal s objemem naběhaných kilometrů přes hranici 80 km / týden, což jsem v životě zatím snad nikdy nedokázal.
Byly ale i “slabší” místa, zejména tedy zdravotně. All-in-all to ale šlo dokonale a nohu naštěstí říct, že na cestě k zaběhnutí 21km pod 1:40 nebyla žádná vážnější překážka.
Reporty ze samotných závodů příliš ve zvyku psát nemám. Všechno se totiž odehraje tak rychle, že člověk (tedy alespoň já, možná jsem i v tomto ohledu trošku “zvláštní” :-) na zaznamenávání okamžiků a zážitků z celého dne prostě nemá čas…
Příprava a balení ráno před závodem už je taky docela rutina a sotva co ráno vstanu, zapínám PEDRO RACING MODE = ON :-). Už moc nemluvím, nebaví mě diskutovat o ničem a s nikým, pouze se snažím psychicky připravit na to, co přijde.
Mantra no pain, no gain už tady padla mnohokrát. Nemyslím, že bych byl ve sportu nějaký sado-masochista a běhání rozhodně není (jenom) o “bolesti”. Pokud si ale člověk naplánuje trošku více ambiciózní finish-time, pocity větší či menší nepříjemnosti jsou zaručeny :-). A celou podstatou tréninkové přípravy je se na tyto pocity připravit, zažít si je, zvyknout si na ně a naučit se s nimi “spolupracovat”, jak říká jeden můj kamarád.
Nesportujícím lidem tohle člověk nevysvětlí a zjistil jsem, že jakákoliv snaha v tomto ohledu nemá cenu :-).
Nápis na jednom z mých oblíbených triček to vystihuje naprosto dokonale: If you have to ask me WHY I swim/bike/run, then you don’t understand…
No ale zpět od filozofování o smyslu sportování k samotnému běhání.
Oba dva závody se mi podařilo zaběhnout v takovém čase, jaký jsem naplánoval. Čili maximální spokojenost se vším, co běhům předcházelo a co po nich následovalo.
Ty pocity při překročení cílové rovinky nedovedu popsat slovy. Neuvěřitelná satisfakce, euforie. Většinou nějakou dobu trvá, než se z toho tranzu (částečně způsobeného také tím, že srdce pracuje na plné obrátky po dobu 90 minut a organismus nemá příliš daleko k totálnímu kolapsu :-) dostanu “zpět”.
Medaile na krku je už pak opravdu jen ta pomyslná třešnička na dortu, která potěší, ale já mám radost především z toho, že člověk dokázal něco skutečného. Bylo potřeba tomu hodně obětovat a sám jsem byl mým přístupem v mnoha ohledech překvapen.
Abych se ale dostal taky k tomu podstatnému:
- Praha – 1:35:11
- Pardubice – 1:30:58
Níže je tabulka shrnující moje časy po jednotlivých kilometrech. Výkon v Pardubicích byl o necelých 5 % lepší a těch faktorů pro něj bylo hned několik (počasí, méně lidí, trasa) a lišil se hlavně v jedné věci: finish.
V Praze mi z nějakého důvodu na 13. km došla šťáva a bylo docela martyrium udržovat rychlost v tempu 4:30 min/km. Poslední 3 kilometry nebyly zrovna příjemné a doslova každým krokem jsem odpočítával zbývající metry.
V Pardubicích jsem měl posledních 7 km nejrychlejších ze všech a úplně poslední kilometr jsem dokonce “vystřihl” v tempu pod 4:00 min/km, což je u mě problém běžet s úplně fresh nohama :-). Krásně to zobrazuje tabulka níže, která ty největší rozdíly v rychlostech zvýrazňuje žlutou barvou.
Ze všech 21 kilometrů byly v Pardubicích pomalejší jen čtyři: 3., 4., 11 a 12. Přisuzuji to tomu, že jsem si dával čas na občerstvovačky a ve srovnání s Prahou pravidelně přešel do chůze, v klidu se napil a celý se polil vodou, ať se tělo alespoň na chvíli vzpamatuje.
Celkové průměrné tempo bylo v Pardubicích ale o celých 9 sekund na kilometr rychlejší (4:17 vs. 4:26).
Kdo běháte, tak mi dáte za pravdu, že stahovat každou sekundu pod 4:30 už docela “bolí” a mně samotnému se tomu jaksi pořád nechce uvěřit. 1/2 maraton pod 1 hodinu 31 minut (což je mimochodem o celých 28 minut lepší čas než moje premiéra v Praze před 2 lety). To mi pro letošek stačí a i kdyby se zraněná noha do léta nezpravila, budu maximálně spokojen s tím, čeho jsem v dubnu dosáhl.
Praha vs. Pardubice
Na závěr ještě malý bonus v podobě několika analýz výsledků, se kterými jsem si pohrál ve statistickém software Tableau:
