Někteří možná ví o tom, že letošní sportovní rok měl být slavnostně završen maraton v zahraničí, konkrétně ve Francii. Bylo to tento víkend v neděli 20. listopadu, přesně v den mých 25. narozenin. Taková pěkná symbolika… Inu, nakonec to bohužel nevyšlo :-|
Hlavním důvodem byly zdravotní důvody – problémy s levou achilovkou, které se táhly od návratu z Ameriky. De facto až do doby 3 týdny zpátky jsem ještě neměl jasno, zdali běžet či nikoliv. Běhat šlo, jen po X kilometrech začala ta levá achilovka táhnout a tuhnout. Zaběhl jsem s tím ale celou půlku v Plzni a Běchovice. Když jsem se pořádně otejpoval, tak to mírně pomohlo. Polovičaté řešení, ale fungovalo.
I když byly časy neporovnatelné s těmi na jaře (pauza a laid-back životní styl v USA se hold nějak projevily…), běhat šlo. Objem kilometrů jsem kvůli léčení achilovky omezil, snažil jsem se to ale kompenzovat ostatními sporty. A tak došlo na hodně dlouhé rozhodování…
Nakonec vyhrál rozum — z několika stran jsem byl ujištěn o tom, že celý marathon není jen 2x půlka za sebou. Na 35km se vše láme, člověk vstupuje do velkého neznáma a může se stát cokoliv. A vzhledem k velkým plánům na příští rok jsem svou premiéru na maratonu posunul. A to přesto, že:
- Vše bylo de facto domluveno a naplánováno.
- Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naprosto EPIC expedice.
- Maraton byl jen část plánu, součástí bylo více než týdenní cestování po Francii a švýcarsko-italských Alpách.
Co jsem si z toho všeho tedy odnesl? Hodně. Pokud má člověk vysoké cíle, musí se připravit na to, že tomu hodně obětuje. To jsem já neudělal a zaplatil za to v podobě počínajících zdravotních problémů, které nebyly způsobeny ničím jiným, než přemírou zátěže, na které tělo nebylo ready.
Maraton vyžaduje bezmála 3-4 měsíční přípravu. I když jsem měl původně v plánu poctivě naběhávat objem už během našeho pobytu v USA, okolnosti a další povinnosti (= výmluvy) tomu zabránily. Vše jsem začal dohánět po návratu do Čech a bláhově věřil, že 2 měsíce budou tak akorát.
Nebyly… Byl jsem asi trochu ovlivněn jarní přípravou na pražský 1/2 marathon, kde jsem těch kompromisů udělal hodně a i tak se mi podařilo zaběhnout naprosto pohádkových 1 hod 30 min, což bylo téměř půlhodinové zlepšení od mého posledního závodu na stejné distanci.
U maratonu ale žádné kompromisy dělat nejdou, alespoň já to tak vidím. Jdete buď all-in anebo v tom nevidím význam. Jistě, letošní účast by možná nakonec nic tak strašného nepřivedla, jen bych musel podstatnou část závodu odejít pěšky. Anebo úplně odstoupit, kdyby se achilovka jóó rozzlobila. A to jsem rozhodně nechtěl, protože se IMHO v tomto přístupu vytratí podstata maratonu jakožto ultimátního testu fyzické zdatnosti. Chtěl bych mít vzpomínky na první maraton veskrze pozitivní — jestli je něco takového vůbec možné :-).
Takže tedy maraton někdy příště. Kdy? To se uvidí… příliš brzo to ale nebude. Plány na příští rok jsou takové, že s téměř jistotou mohu říct, že systematický trénink bude hodně komplikovaný. Jarní sezónu nestihnu určitě, v létě to cenu nemá kvůli počasí… možná snad na podzim/zimu. To bych ale měl finišovat školu. Slibovat ale nic nebudu, ani na to tlačit. Sport je rozhodně něco, čeho se nikdy (pokud to zdraví povolí) nepustím. Hodně lidí mě má za blázna a nechápe, proč 10 a více hodin týdně trávím v bazénu/na kole/v posilovně/kdekoliv jinde aktivním pohybem. Na tom mám jedinou odpověď:
If you have to ask why, then you don’t understand!
Prostě to tak je, sport se stal nepostradatelnou součástí mého životního stylu a hádám, že to tak bude ještě hodně dlouho :-). Člověk postupně na spoustu věcí mění názor a podle toho uspořádá priority. Já tímto “procesem” prošel po návratu z USA a počítám, že příští rok se to zase bude opakovat. Ať už to ale všechno bude jakkoliv, nezapomínejte — Hlavně se z toho neposrat! A carpe diem…
