Pokud jde o výběr, určitě nelze doporučit konkrétní model dopředu. Jestli s během začínáš, vůbec neřeš váhu boty ani technologie, kterými ta bota je vybavena (tlumení, vedení pohybu apod). Obecně teď panuje trend minimalismu (bota absolutně bez ničeho), ale nic se nemá přehánět, že ano :-).

Abys vybral co nejlépe, odkázal bych tě na prodejnu TriExpert v Praze na Táborské ulici (P3 – Žižkov). Mají tam pás s kamerou, který slouží k určení typu běžce, resp. došlapu (známá “sváta” trojice: normální – supinace – pronace). Až poté bych se pouštěl do výběru konkrétního modelu, který by byl vhodný právě pro tebe.

Pokud jde o značku, já teď mám Nike ;-) Hlavně kvůli tomu čipu k iPodu, předtím jsem měl Asics a nemohl jsem si stěžovat. Cenově se u nás je nevyplatí obecně boty kupovat, proto bych doporučil následující postup, který pomohl mnoha kamarádům. Není moc “etický”, ale naším cílem je úspora peněz, ne?

1. Zjistit typ došlapu v TriExpertu, až budeš mít cestu kolem
2. Vybrat si model boty, určit ideální velikost
3. Zajít na eBay (případně jiný shop, kde to vyjde až neuvěřitelně levněji) a objednat boty ze zahraničí

Počítej ale, že okolo 2 tisíc bys rozhodně měl pořídit kvalitní botu. Chvíli potrvá, než je doručí, ale určitě teď asi ještě není kam spěchat. Ty ušetříš a budeš mít jistotu, že máš ideální botu, ve které se ti po nějaké době neodvaří kolena ;-)

Tak snad jsem pomohl, good luck při výběru. Plánuješ nějaký “velký” závod typu Pražský Půlmaraton? Pokud ne, můžu účast maximálně doporučit! Je to neuvěřitelný zážitek!

Hlavním důvodem byly zdravotní důvody – problémy s levou achilovkou, které se táhly od návratu z Ameriky. De facto až do doby 3 týdny zpátky jsem ještě neměl jasno, zdali běžet či nikoliv. Běhat šlo, jen po X kilometrech začala ta levá achilovka táhnout a tuhnout. Zaběhl jsem s tím ale celou půlku v Plzni a Běchovice. Když jsem se pořádně otejpoval, tak to mírně pomohlo. Polovičaté řešení, ale fungovalo.

I když byly časy neporovnatelné s těmi na jaře (pauza a laid-back životní styl v USA se hold nějak projevily…), běhat šlo. Objem kilometrů jsem kvůli léčení achilovky omezil, snažil jsem se to ale kompenzovat ostatními sporty.  A tak došlo na hodně dlouhé rozhodování…

Nakonec vyhrál rozum — z několika stran jsem byl ujištěn o tom, že celý marathon není jen 2x půlka za sebou. Na 35km se vše láme, člověk vstupuje do velkého neznáma a může se stát cokoliv. A vzhledem k velkým plánům na příští rok jsem svou premiéru na maratonu posunul. A to přesto, že:

• Vše bylo de facto domluveno a naplánováno.
• Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naprosto EPIC expedice.
• Maraton byl jen část plánu, součástí bylo více než týdenní cestování po Francii a švýcarsko-italských Alpách.

Co jsem si z toho všeho tedy odnesl? Hodně. Pokud má člověk vysoké cíle, musí se připravit na to, že tomu hodně obětuje. To jsem já neudělal a zaplatil za to v podobě počínajících zdravotních problémů, které nebyly způsobeny ničím jiným, než přemírou zátěže, na které tělo nebylo ready.

Maraton vyžaduje bezmála 3-4 měsíční přípravu. I když jsem měl původně v plánu poctivě naběhávat objem už během našeho pobytu v USA, okolnosti a další povinnosti (= výmluvy) tomu zabránily. Vše jsem začal dohánět po návratu do Čech a bláhově věřil, že 2 měsíce budou tak akorát.

Nebyly… Byl jsem asi trochu ovlivněn jarní přípravou na pražský 1/2 marathon, kde jsem těch kompromisů udělal hodně a i tak se mi podařilo zaběhnout naprosto pohádkových 1 hod 30 min, což bylo téměř půlhodinové zlepšení od mého posledního závodu na stejné distanci.

U maratonu ale žádné kompromisy dělat nejdou, alespoň já to tak vidím. Jdete buď all-in anebo v tom nevidím význam. Jistě, letošní účast by možná nakonec nic tak strašného nepřivedla, jen bych musel podstatnou část závodu odejít pěšky. Anebo úplně odstoupit, kdyby se achilovka jóó rozzlobila. A to jsem rozhodně nechtěl, protože se IMHO v tomto přístupu vytratí podstata maratonu jakožto ultimátního testu fyzické zdatnosti. Chtěl bych mít vzpomínky na první maraton veskrze pozitivní — jestli je něco takového vůbec možné :-).

Takže tedy maraton někdy příště. Kdy? To se uvidí… příliš brzo to ale nebude. Plány na příští rok jsou takové, že s téměř jistotou mohu říct, že systematický trénink bude hodně komplikovaný. Jarní sezónu nestihnu určitě, v létě to cenu nemá kvůli počasí… možná snad na podzim/zimu. To bych ale měl finišovat školu. Slibovat ale nic nebudu, ani na to tlačit. Sport je rozhodně něco, čeho se nikdy (pokud to zdraví povolí) nepustím. Hodně lidí mě má za blázna a nechápe, proč 10 a více hodin týdně trávím v bazénu/na kole/v posilovně/kdekoliv jinde aktivním pohybem. Na tom mám jedinou odpověď:

If you have to ask why, then you don’t understand!

Prostě to tak je, sport se stal nepostradatelnou součástí mého životního stylu a hádám, že to tak bude ještě hodně dlouho :-). Člověk postupně na spoustu věcí mění názor a podle toho uspořádá priority. Já tímto “procesem” prošel po návratu z USA a počítám, že příští rok se to zase bude opakovat. Ať už to ale všechno bude jakkoliv, nezapomínejte — Hlavně se z toho neposrat! A carpe diem…

Click here to view the embedded video.

Byly ale i “slabší” místa, zejména tedy zdravotně. All-in-all to ale šlo dokonale a nohu naštěstí říct, že na cestě k zaběhnutí 21km pod 1:40 nebyla žádná vážnější překážka.

Reporty ze samotných závodů příliš ve zvyku psát nemám. Všechno se totiž odehraje tak rychle, že člověk (tedy alespoň já, možná jsem i v tomto ohledu trošku “zvláštní” :-) na zaznamenávání okamžiků a zážitků z celého dne prostě nemá čas…

Příprava a balení ráno před závodem už je taky docela rutina a sotva co ráno vstanu, zapínám PEDRO RACING MODE = ON :-). Už moc nemluvím, nebaví mě diskutovat o ničem a s nikým, pouze se snažím psychicky připravit na to, co přijde.

Mantra no pain, no gain už tady padla mnohokrát. Nemyslím, že bych byl ve sportu nějaký sado-masochista a běhání rozhodně není (jenom) o “bolesti”. Pokud si ale člověk naplánuje trošku více ambiciózní finish-time, pocity větší či menší nepříjemnosti jsou zaručeny :-). A celou podstatou tréninkové přípravy je se na tyto pocity připravit, zažít si je, zvyknout si na ně a naučit se s nimi “spolupracovat”, jak říká jeden můj kamarád.

Nesportujícím lidem tohle člověk nevysvětlí a zjistil jsem, že jakákoliv snaha v tomto ohledu nemá cenu :-).

Nápis na jednom z mých oblíbených triček to vystihuje naprosto dokonale: If you have to ask me WHY I swim/bike/run, then you don’t understand…

No ale zpět od filozofování o smyslu sportování k samotnému běhání.

Oba dva závody se mi podařilo zaběhnout v takovém čase, jaký jsem naplánoval. Čili maximální spokojenost se vším, co běhům předcházelo a co po nich následovalo.

Ty pocity při překročení cílové rovinky nedovedu popsat slovy. Neuvěřitelná satisfakce, euforie. Většinou nějakou dobu trvá, než se z toho tranzu (částečně způsobeného také tím, že srdce pracuje na plné obrátky po dobu 90 minut a organismus nemá příliš daleko k totálnímu kolapsu :-) dostanu “zpět”.

Medaile na krku je už pak opravdu jen ta pomyslná třešnička na dortu, která potěší, ale já mám radost především z toho, že člověk dokázal něco skutečného. Bylo potřeba tomu hodně obětovat a sám jsem byl mým přístupem v mnoha ohledech překvapen.

Abych se ale dostal taky k tomu podstatnému:

• Praha – 1:35:11
• Pardubice – 1:30:58

Níže je tabulka shrnující moje časy po jednotlivých kilometrech. Výkon v Pardubicích byl o necelých 5 % lepší a těch faktorů pro něj bylo hned několik (počasí, méně lidí, trasa) a lišil se hlavně v jedné věci: finish.

V Praze mi z nějakého důvodu na 13. km došla šťáva a bylo docela martyrium udržovat rychlost v tempu 4:30 min/km. Poslední 3 kilometry nebyly zrovna příjemné a doslova každým krokem jsem odpočítával zbývající metry.

V Pardubicích jsem měl posledních 7 km nejrychlejších ze všech a úplně poslední kilometr jsem dokonce “vystřihl” v tempu pod 4:00 min/km, což je u mě problém běžet s úplně fresh nohama :-). Krásně to zobrazuje tabulka níže, která ty největší rozdíly v rychlostech zvýrazňuje žlutou barvou.

Ze všech 21 kilometrů byly v Pardubicích pomalejší jen čtyři: 3., 4., 11 a 12. Přisuzuji to tomu, že jsem si dával čas na občerstvovačky a ve srovnání s Prahou pravidelně přešel do chůze, v klidu se napil a celý se polil vodou, ať se tělo alespoň na chvíli vzpamatuje.

Celkové průměrné tempo bylo v Pardubicích ale o celých 9 sekund na kilometr rychlejší (4:17 vs. 4:26).

Kdo běháte, tak mi dáte za pravdu, že stahovat každou sekundu pod 4:30 už docela “bolí” a mně samotnému se tomu jaksi pořád nechce uvěřit. 1/2 maraton pod 1 hodinu 31 minut (což je mimochodem o celých 28 minut lepší čas než moje premiéra v Praze před 2 lety). To mi pro letošek stačí a i kdyby se zraněná noha do léta nezpravila, budu maximálně spokojen s tím, čeho jsem v dubnu dosáhl.

Praha vs. Pardubice

Na závěr ještě malý bonus v podobě několika analýz výsledků, se kterými jsem si pohrál ve statistickém software Tableau:

• Průměrná rychlost podle umístění, diferenciované dle ročníku narození (www)
• Rychlosti dle ročníku (www)
• Rychlost dle národnosti/ročníku (www)
• Mediány rychlostí dle umístění/ročníku závodu (www)

• Hervis 1/2 Marathon Prague (www)
• Pardubický vinařský půlmaraton  (www)

K závodům mám přichystaný samostatný post, který se zde objeví v průběhu víkendu. Řeknu jen, že oba dva se vydařily naprosto dokonale a s kamarády/spolu-běžci na ně budeme ještě hodně dlouho vzpomínat!

Měsíc duben byl tedy vydařený zcela maximálně, byť jsem si absolvováním dvou relativně dlouhých závodů v krátkém časovém rozestupu odvařil tříslo, které zlobí doteď. Ale plán byl plán, běhat se muselo zdraví-nezdraví… (to trošku přeháním, do Pardubic jsem nastupoval s tím, že když to tříslo bude dělat neplechu, tak to zabalím a nebudu riskovat rozvinutí něčeho závažnějšího).

Každopádně jak jsem měl obě “půlky” z krku, nastal čas začít dávat se do kupy (= jezdit na kole :-). Druhou polovinu dubna jsem proto běh úplně pustil k vodě a zaměřil se na udržování kondice na silničce, která mi za těch 5 měsíců docela scházela.

Dokonce jsme vyrazili na jeden víkendový “regeneračně destrukční” pobyt v Horních Jeseníkách, kde jsme odjezdili naprosto neskutečné výlety na Dlouhé stráně a Praděd. Líbilo se nám tam natolik, že něco podobného s velkou pravděpodobností zopakujeme ještě letos v září či říjnu.

Suma sumárum mám za měsíc květen:

• naběháno 100 km
• natočeno 600 km
• nachozeno v horách ± 25 km
• naplaváno (pouze) 7 km (díky prioritnímu běhání šlo plavání celkově tak trochu do kytek, ale to se během nadcházejících měsíců všechno hravě dožene :-).

Díky dlouhým švihům na kole dost výrazně skočil celkový čas tréninků, který se za minulý měsíc po hodně dlouhé době dostal přes 40 hodin, tedy přes 10hod aktivního pohybu na týden, z čehož mám velkou radost! A nechápu, jak jsem to byl schopen
s prací a školou skloubit dohromady :-)

Celkově jsem tedy až na zdravotní problémy s levým tříslem maximálně spokojen s vývojem aktuální formy.

Dubnové výsledky mimo jiné vedly také k závazku, že si letos v listopadu “nadělím” maratonskou distanci.

Nejdříve to byla viróza, která mě na pár dní vyřadila z přípravy. A pak hlavně problémy s levým nártem, které trénink komplikovaly až do jednoho z hlavních závodů letošní sezóny — Hervis 1/2 Maratonu v Praze. Obojí se mi naštěstí jakž takž podařilo překonat, nečekaně se ale teď ozvaly třísla, takže trápení pokračuje i nadále :-/.

Nemyslím si, že by se jednalo o něco dlouhodobého (minimálně v to silně doufám :-). Spíše to vidím na aktuální přetížení a mírná prodleva v adaptaci organizmu na zvýšenou zátěž. Ale jak říká jeden kamarád: “sportovci nefňukají”… A tak nezbývá než zatnout zuby a užívat si to :-).

Každopádně, i přes výše uvedené byl březen hodně vydařený! Suma sumárum mám:

• naběháno 215 km (asi poprvé v životě jsem se přehoupl přes 200 km / měsíc)
• naplaváno 20 km
• naskatováno ± 40 km
• našlapáno ± 30 km (víkendový pobyt v Kitzbühelu)

Do toho byla 2x posilovna (na ni je postupně čím dále tím méně času, což mě nesmírně těší :-). A po zděšení v minulém měsíci jsem se v březnu raději vůbec nevážil, abych se zbytečně nevylekal, že do kopců zase potáhnu o nějaké to kilo navíc :-).

Závěrem jedna krátká poznámka, byť už spadá do dubna — teď o víkendu v sobotu
(2. dubna) jsem si vylepšil osobák na 1/2maratonské distanci, který nyní činí 1:35:11! K závodu samotnému ještě napíšu podrobný text… Těšte se :-).

V sobotu 12. března byl na programu dne první závod v roce 2011. Běh na 10km (silnice) v Pečkách se konal již po 32. Kdybych měl průběhu shrnout v jedné větě, bylo by to asi:

Letošní ročník se vydařil nad všechna očekávání!

K perfektnímu dni přispěla skvělá sestava a počasí snad lepší být nemohlo.

Den před startem jsem přemýšlel, jak závod pojmout. Přeci jen, priorita č. 1 v podobě pražského a pardubického půlmaratonu je již za rohem a jakékoliv šlápnutí vedle by se teď nemuselo vyplatit :-). Nicméně osvěžit si závodní okamžiky bylo taky potřeba, vždyť naposledy jsem s číslem na hrudi běžel v Běchovicích koncem září.

No takže nakonec padlo rozhodnutí jít full gas, rychlých kilometrů není nikdy dost :-) Vzal jsem to ale trošku konzervativně a “race strategie” byla následující:

• první polovina spíše zahřívající, ideálně s tempem 4:30 min/km
• druhá polovina ostřeji, ideálně okolo 4:15 min/km
• v cíli finišovat na maximum :-)

Jaká pak byla realita? Úplně někde jinde :-))

• 1. kilometr klasický přepálen s tempem okolo 4:00 min/km
• pak jsem si vzpomněl, co jsem včera pracně vymyslel, a tak zpomaluji a tempo držím okolo 4:25 min/km
• dobíhám na otočku na 5. kilometru, kde se potkávám se Zdendou; říkám si, Zdenda se do toho kurva opřel, měl bych trochu přidat :-)
• ještě kilometr se ale flákám, první příznaky únavy se dostavují…
• hlavou mi proběhne motto “když už nemůžeš, přidej” a začínám nastupovat; tepovka sice letí nahoru, ale no pain… no gain
• 7., 8. i 9. kilometr běžím s mezičasy v rozmezí 4:00 – 4:07 min/km, čímž překračují původní plán; opakuji si no pain… no gain
• na posledním značeném kilometru se dám do řeči s jedním kolegou-cyklistou, který se ptá na aktuální tempo; s bolestivou grimasou odpovídám, že to pelášíme celkem pěkně… sotva odvětím, odplivnu si, nastupuji a ukazuji záda :-)
• poslední 10. kilometr jsem se kousl a zaběhl jej za 3:47 min; v cílové rovince dobíhám pár jedinců a po závěrečném sprintu jsem dobrých pár minut v cíli tak trochu mimo, ale pocity euforie se dostaví hned záhy :-)

Výsledný ofiko čas 42:41, skutečný asi o půl-minuty nižší.  Bylo to trošku ostřejší než jsem původně plánoval, ale ono to jinak prostě nešlo :-)). Po doběhu proběhlo vyhlášení výsledků, které zabralo neúměrně dlouho, a samotný závěr byl věnován tombole, která na tom s časem byla dosti podobně.

Celkově ale spokojenost maximální, přínos pro půlmaraton taky.

Už jen fakt, že závod startoval prakticky ve stejný čas jako bude startovat Hervis, byla výborná k otestování pre-race stravy. Den jsem začal klasickou ovesnou kaší a jedním vydatným PB&J s banánem, po cestě pak následoval další banán a poté už jen sacharidy v tekuté formě. Subjektivně mi to sedlo úplně dokonale, žádný dopad na trávení při závodě, příště snad jen toho pití o trošku méně :-).

Race breakfast

Na závěr jsem původně chtěl napsat pár negativních poznámek k organizaci. Co by ale člověk za 70 Kč chtěl, že ano :-). Hodně věcí byla na můj vkus prostě old-school. Nemyslím si, že bych byl “rozmlsaný” závody ze zahraničí, ale třeba výroba triček pouze ve velikosti XXL je fakt mimo mé možnosti chápání… Ale na druhou stranu, objednávka počasí vyšla na výbornou a všechny další drobné nedostatky lze zcela jistě přehlédnout. Neodpustím si ale neschopnost organizátorů přivolat ambulanci do finiše, kde se jednomu postaršímu běžci při doběhu udělalo špatně a s rozraženým obočím tam seděl bez odborné lékařské pomoci bezmála 15 minut (přítomna byla “pouze” skupinka studentů medicíny). Komentátor to opakovaně notoval slovy: “myslím si, že to vypadá hůře, než to ve skutečnosti je…” a v klidu stál a kydal spoustu dalších nesmyslů…

No tak třeba příště :-)

Na Pečky se fakt těším, i když vím, že budou bolet. Rozhodně do nich chci jít full-gas, ať to stojí, co to stojí. Poslední dobou pozoruji, že hudba má dost zásadní vliv na to, jak se při běhu cítím, a tak jsem se po X letech rozhodl udělat playlist zaměřený vyloženě na trasu zítřejšího závodu. Skladby a jejich pořadí je následující:

• DJ Die & Interface Feat. William Cartwright – Bright Lights
• Adele – Rolling In The Deep (Villa Remix)
• Example – Kickstarts
• La Roux – Im Not Your Your Toy (Jack Beats Remix)
• David Guetta feat Kid Cudi – Memories
• Danny Byrd – Ill Behaviour feat I-Kay
• Swedish House Mafia – One
• Danny Byrd Feat. Netsky – Tonight
• Shapeshifter – Touch (Netsky Remix)
• She – Coloris
• The Subways – Rock`N`Roll Queen

Celková stopáž něco málo přes 47 minut, což snad bude stačit na celý závod :-]

Druhý měsíc roku 2011 je zdárně za mnou. Doposud žádné zranění (ťuk ťuk na stůl), žádná choroba… pouze občasná lenost a prokrastinace :-)

Do prvního půlmaratonu zbývá zhruba měsíc, fakt se na něj těším!

Uběhnout 21km v současné době zvládám naprosto v pohodě. Velkou otázkou ale je, jak dlouho vydržím ve “full-gas” režimu… No, kde jinde to zjistit než přímo v závodě. Generálkou na Hervis bude 10k závod v Pečkách v půlce března. Pochybuji, že se mi podaří trumfnout osobák z Běchovic, ale u prvního závodu letošní sezóny o to ani nejde.

Každopádně pokud se vše vydaří a Hervis nezanechá příliš velké destruktivní následky, s partou kamarádů chceme jet i na “vinařskou” půlku do Pardubic. Ta  by měla být fakt perfektní jak po organizační stránce, tak i po té sportovní – rychlá, placatá trať.

Vzhledem k plánům na tento rok je tedy běh aktivitou číslo 1. Suma sumárum mám za únor:

• naběháno ± 200 km
• naplaváno ± 12 km (tady se musím polepšit :-)
• naskatováno ± 70 km

Co mě trošku vyděsilo je současná váha :-). I přes hodiny a hodiny běhání se mi povedlo zhruba 2 kila přibrat, i když jsem se snažil šlo o přesný opak.

Jsem zvědav, jak se to projeví v kopcích :-).

LiveStrong Days bylo podle čísel z rána zorganizováno více než 1 000, a to ve více než 60 zemích světa.

Já jsem se jednoho taky zúčastnil coby organizátor, byť to bylo hodně neformální a hodně last-minute :-). Ve svém rodném městečku Nový Jičín jsem na odpoledne domluvil společný výběh, na kterých jsem pozval pár sportujících kamarádů/spolužáků. Nakonec se nás sešlo poskrovnu – byli jsme sice jen 4, což ale nic nemění na tom, že tuto premiéru beru jako maximální úspěch :-) Dokonce o nás napsali na blogu LiveStrong, kde se shromažďovali příběhy/fotky všech účastníků!

LiveStrong Day

Celkem jsme uběhli 12 kilometrů, trasa dost kopcovitá, ale s nádhernými výhledy na okolí u nás v kraji:

• Náměstí TGM, Skalky, Čerťák, Svinec (nejvyšší bod v okolí), Oční studánka, Loučka, Bocheta, Náměstí TGM a završení na Luční ulici u babičky :-)

Trasa dnešního LiveStrong Day runu

Tempo takové ideální, místy jsme to pálili, místy jsme šli a bavili se tak o všem možném. I když jsem dneska ráno měl vyloženě chřipkový stav, tak jsem nakonec velmi rád, že jsme vyrazili a proběhli se. Příští rok to bude mnohem větší akce, to slibuji :-)

Na závěr dávám odkaz na blog LiveStrong, kde se v průběhu dne objevují fotky z ostatních zemí… Mrkněte na ně, stojí rozhodně za to!

Ale i tak se jednoho srpnového večera zrodila myšlenka utvořit partu pravidelně běhajících lidí… Ta se nakonec zrealizovala a vznikla Podolí Running Group. Společné tréninky byly pravidelně každý týden (já se teď účastním méně pravidelně, ale polepším se :-). Když se tak ale zpětně ohlédnu, spíše to byly společenské akce s aktivním pohybem, kdy jsme prodrbali všechno možné i nemožné :-).

Click here to view the embedded video.

No každopádně běhání na chvíli vystřídalo kolo jako hlavní sport, a po hodně dlouhé době mě opět chytlo. Letos se mi běhalo trošku hůře, neb jsem v prosinci loňského roku dováděl na lyžích a zpřetrhal si přední křížový vaz v levém kolenu. Dokonce jsem byl některými fyzioterapeuty “odsouzen” k tomu, že si již (rychle) nezaběhám.

Tůdle nůdle :-|

Poctivá rehabilitace a postupně rostoucí objem tréninku kolenu očividně prospěly a já tušil, že koleno mě nebude nijak omezovat. A taky že ne :-). Ještě v březnu jsem byl takový polo-kripl; ale koncem května jsem vyrazil na “dovolenou” na Lago di Garda, kde jsme za týdne našlapali více než 500 km s celkovým přemýšlením přes 10 000 výškových metrů…

Ale zpět k běhání – tréninky byly čím dále tím rychlejší, a tak pochopitelně padla myšlenka otestovat se s ostatními na nějakém závodu. Volba byla jasná – jedny z nejpopulárnějších (kratších) závodů v Česku se konají v září:

• Tesco Grand Prix Night Run od PIMu (10 km)
• Běh rodným krajem Emila Zátopka (22,3 km)
• Běchovice – Praha (10 km)

Sepisování podrobných reportů zatím vidím jako zbytečné, ve stručnosti by se ale dalo říci, že s průběhem všech byl maximálně spokojen. Vždy se ale našlo něco, co by bylo možné příště vylepšit (strava, rozložení tempa, volba oblečení k teplotě/délce závodu etc.). Není nad zkušenosti!

Každopádně dnes se konaly Běchovice, kde jsem si moc velké ambice nedělal kvůli předpovědi počasí (jedna má kolegyně by ji výstižně charakterizovala slovy chcanec jako hovado :-). A taky kvůli kopcům, zejména tomu v Hrdlořezech :-).

Ale nakonec vše dopadlo nad očekávání dobře – na závěr sezóny mám moc pěkný osobák: 42 minut 52 vteřin!