Running


13
Dec 11

Jak vybrat běžeckou obuv?

Během posledních několika týdnů se mi nakupily dotazy ohledně výběru sportovních bot na běhání. A jelikož mě unavuje forwardovat emaily, rozhodl jsem se “napsat” krátký článek o tom, jak vidím výběr bot na běhání… Teď už jen vesele odkazovat :-)

Pokud jde o výběr, určitě nelze doporučit konkrétní model dopředu. Jestli s během začínáš, vůbec neřeš váhu boty ani technologie, kterými ta bota je vybavena (tlumení, vedení pohybu apod). Obecně teď panuje trend minimalismu (bota absolutně bez ničeho), ale nic se nemá přehánět, že ano :-).

Abys vybral co nejlépe, odkázal bych tě na prodejnu TriExpert v Praze na Táborské ulici (P3 – Žižkov). Mají tam pás s kamerou, který slouží k určení typu běžce, resp. došlapu (známá “sváta” trojice: normální – supinace – pronace). Až poté bych se pouštěl do výběru konkrétního modelu, který by byl vhodný právě pro tebe.

Pokud jde o značku, já teď mám Nike ;-) Hlavně kvůli tomu čipu k iPodu, předtím jsem měl Asics a nemohl jsem si stěžovat. Cenově se u nás je nevyplatí obecně boty kupovat, proto bych doporučil následující postup, který pomohl mnoha kamarádům. Není moc “etický”, ale naším cílem je úspora peněz, ne?

  1. Zjistit typ došlapu v TriExpertu, až budeš mít cestu kolem
  2. Vybrat si model boty, určit ideální velikost
  3. Zajít na eBay (případně jiný shop, kde to vyjde až neuvěřitelně levněji) a objednat boty ze zahraničí

Počítej ale, že okolo 2 tisíc bys rozhodně měl pořídit kvalitní botu. Chvíli potrvá, než je doručí, ale určitě teď asi ještě není kam spěchat. Ty ušetříš a budeš mít jistotu, že máš ideální botu, ve které se ti po nějaké době neodvaří kolena ;-)

Tak snad jsem pomohl, good luck při výběru. Plánuješ nějaký “velký” závod typu Pražský Půlmaraton? Pokud ne, můžu účast maximálně doporučit! Je to neuvěřitelný zážitek!


22
Nov 11

Můj první maraton… ještě počká :-)

Někteří možná ví o tom, že letošní sportovní rok měl být slavnostně završen maraton v zahraničí, konkrétně ve Francii. Bylo to tento víkend v neděli 20. listopadu, přesně v den mých 25. narozenin. Taková pěkná symbolika… Inu, nakonec to bohužel nevyšlo :-|

Hlavním důvodem byly zdravotní důvody – problémy s levou achilovkou, které se táhly od návratu z Ameriky. De facto až do doby 3 týdny zpátky jsem ještě neměl jasno, zdali běžet či nikoliv. Běhat šlo, jen po X kilometrech začala ta levá achilovka táhnout a tuhnout. Zaběhl jsem s tím ale celou půlku v Plzni a Běchovice. Když jsem se pořádně otejpoval, tak to mírně pomohlo. Polovičaté řešení, ale fungovalo.

I když byly časy neporovnatelné s těmi na jaře (pauza a laid-back životní styl v USA se hold nějak projevily…), běhat šlo. Objem kilometrů jsem kvůli léčení achilovky omezil, snažil jsem se to ale kompenzovat ostatními sporty.  A tak došlo na hodně dlouhé rozhodování…

Nakonec vyhrál rozum — z několika stran jsem byl ujištěn o tom, že celý marathon není jen 2x půlka za sebou. Na 35km se vše láme, člověk vstupuje do velkého neznáma a může se stát cokoliv. A vzhledem k velkým plánům na příští rok jsem svou premiéru na maratonu posunul. A to přesto, že:

  • Vše bylo de facto domluveno a naplánováno.
  • Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naprosto EPIC expedice.
  • Maraton byl jen část plánu, součástí bylo více než týdenní cestování po Francii a švýcarsko-italských Alpách.

Co jsem si z toho všeho tedy odnesl? Hodně. Pokud má člověk vysoké cíle, musí se připravit na to, že tomu hodně obětuje. To jsem já neudělal a zaplatil za to v podobě počínajících zdravotních problémů, které nebyly způsobeny ničím jiným, než přemírou zátěže, na které tělo nebylo ready.

Maraton vyžaduje bezmála 3-4 měsíční přípravu. I když jsem měl původně v plánu poctivě naběhávat objem už během našeho pobytu v USA, okolnosti a další povinnosti (= výmluvy) tomu zabránily. Vše jsem začal dohánět po návratu do Čech a bláhově věřil, že 2 měsíce budou tak akorát.

Nebyly… Byl jsem asi trochu ovlivněn jarní přípravou na pražský 1/2 marathon, kde jsem těch kompromisů udělal hodně a i tak se mi podařilo zaběhnout naprosto pohádkových 1 hod 30 min, což bylo téměř půlhodinové zlepšení od mého posledního závodu na stejné distanci.

U maratonu ale žádné kompromisy dělat nejdou, alespoň já to tak vidím. Jdete buď all-in anebo v tom nevidím význam. Jistě, letošní účast by možná nakonec nic tak strašného nepřivedla, jen bych musel podstatnou část závodu odejít pěšky. Anebo úplně odstoupit, kdyby se achilovka jóó rozzlobila. A to jsem rozhodně nechtěl, protože se IMHO v tomto přístupu vytratí podstata maratonu jakožto ultimátního testu fyzické zdatnosti. Chtěl bych mít vzpomínky na první maraton veskrze pozitivní — jestli je něco takového vůbec možné :-).

Takže tedy maraton někdy příště. Kdy? To se uvidí… příliš brzo to ale nebude. Plány na příští rok jsou takové, že s téměř jistotou mohu říct, že systematický trénink bude hodně komplikovaný. Jarní sezónu nestihnu určitě, v létě to cenu nemá kvůli počasí… možná snad na podzim/zimu. To bych ale měl finišovat školu. Slibovat ale nic nebudu, ani na to tlačit. Sport je rozhodně něco, čeho se nikdy (pokud to zdraví povolí) nepustím. Hodně lidí mě má za blázna a nechápe, proč 10 a více hodin týdně trávím v bazénu/na kole/v posilovně/kdekoliv jinde aktivním pohybem. Na tom mám jedinou odpověď:

If you have to ask why, then you don’t understand!

Prostě to tak je, sport se stal nepostradatelnou součástí mého životního stylu a hádám, že to tak bude ještě hodně dlouho :-). Člověk postupně na spoustu věcí mění názor a podle toho uspořádá priority. Já tímto “procesem” prošel po návratu z USA a počítám, že příští rok se to zase bude opakovat. Ať už to ale všechno bude jakkoliv, nezapomínejte — Hlavně se z toho neposrat! A carpe diem

YouTube Preview Image

15
May 11

Dubnové 1/2 maratony

Měsíc duben byl primárně o dvou běžeckých závodech, na které jsem se snažil od začátku roku svědomitě připravovat. Trénink byl místy perfektní a dvakrát jsem se dokonce dostal s objemem naběhaných kilometrů přes hranici 80 km / týden, což jsem v životě zatím snad nikdy nedokázal.

Byly ale i “slabší” místa, zejména tedy zdravotně. All-in-all to ale šlo dokonale a nohu naštěstí říct, že na cestě k zaběhnutí 21km pod 1:40 nebyla žádná vážnější překážka.

Reporty ze samotných závodů příliš ve zvyku psát nemám. Všechno se totiž odehraje tak rychle, že člověk (tedy alespoň já, možná jsem i v tomto ohledu trošku “zvláštní” :-) na zaznamenávání okamžiků a zážitků z celého dne prostě nemá čas…

Příprava a balení ráno před závodem už je taky docela rutina a sotva co ráno vstanu, zapínám PEDRO RACING MODE = ON :-). Už moc nemluvím, nebaví mě diskutovat o ničem a s nikým, pouze se snažím psychicky připravit na to, co přijde.

Mantra no pain, no gain už tady padla mnohokrát. Nemyslím, že bych byl ve sportu nějaký sado-masochista a běhání rozhodně není (jenom) o “bolesti”. Pokud si ale člověk naplánuje trošku více ambiciózní finish-time, pocity větší či menší nepříjemnosti jsou zaručeny :-). A celou podstatou tréninkové přípravy je se na tyto pocity připravit, zažít si je, zvyknout si na ně a naučit se s nimi “spolupracovat”, jak říká jeden můj kamarád.

Nesportujícím lidem tohle člověk nevysvětlí a zjistil jsem, že jakákoliv snaha v tomto ohledu nemá cenu :-).

Nápis na jednom z mých oblíbených triček to vystihuje naprosto dokonale: If you have to ask me WHY I swim/bike/run, then you don’t understand…

No ale zpět od filozofování o smyslu sportování k samotnému běhání.

Oba dva závody se mi podařilo zaběhnout v takovém čase, jaký jsem naplánoval. Čili maximální spokojenost se vším, co běhům předcházelo a co po nich následovalo.

Ty pocity při překročení cílové rovinky nedovedu popsat slovy. Neuvěřitelná satisfakce, euforie. Většinou nějakou dobu trvá, než se z toho tranzu (částečně způsobeného také tím, že srdce pracuje na plné obrátky po dobu 90 minut a organismus nemá příliš daleko k totálnímu kolapsu :-) dostanu “zpět”.

Medaile na krku je už pak opravdu jen ta pomyslná třešnička na dortu, která potěší, ale já mám radost především z toho, že člověk dokázal něco skutečného. Bylo potřeba tomu hodně obětovat a sám jsem byl mým přístupem v mnoha ohledech překvapen.

Abych se ale dostal taky k tomu podstatnému:

  • Praha – 1:35:11
  • Pardubice – 1:30:58

Níže je tabulka shrnující moje časy po jednotlivých kilometrech. Výkon v Pardubicích byl o necelých 5 % lepší a těch faktorů pro něj bylo hned několik (počasí, méně lidí, trasa) a lišil se hlavně v jedné věci: finish.

V Praze mi z nějakého důvodu na 13. km došla šťáva a bylo docela martyrium udržovat rychlost v tempu 4:30 min/km. Poslední 3 kilometry nebyly zrovna příjemné a doslova každým krokem jsem odpočítával zbývající metry.

V Pardubicích jsem měl posledních 7 km nejrychlejších ze všech a úplně poslední kilometr jsem dokonce “vystřihl” v tempu pod 4:00 min/km, což je u mě problém běžet s úplně fresh nohama :-). Krásně to zobrazuje tabulka níže, která ty největší rozdíly v rychlostech zvýrazňuje žlutou barvou.

Ze všech 21 kilometrů byly v Pardubicích pomalejší jen čtyři: 3., 4., 11 a 12. Přisuzuji to tomu, že jsem si dával čas na občerstvovačky a ve srovnání s Prahou pravidelně přešel do chůze, v klidu se napil a celý se polil vodou, ať se tělo alespoň na chvíli vzpamatuje.

Celkové průměrné tempo bylo v Pardubicích ale o celých 9 sekund na kilometr rychlejší (4:17 vs. 4:26).

Kdo běháte, tak mi dáte za pravdu, že stahovat každou sekundu pod 4:30 už docela “bolí” a mně samotnému se tomu jaksi pořád nechce uvěřit. 1/2 maraton pod 1 hodinu 31 minut (což je mimochodem o celých 28 minut lepší čas než moje premiéra v Praze před 2 lety). To mi pro letošek stačí a i kdyby se zraněná noha do léta nezpravila, budu maximálně spokojen s tím, čeho jsem v dubnu dosáhl.

Praha vs. Pardubice

 

Na závěr ještě malý bonus v podobě několika analýz výsledků, se kterými jsem si pohrál ve statistickém software Tableau:

  • Průměrná rychlost podle umístění, diferenciované dle ročníku narození (www)
  • Rychlosti dle ročníku (www)
  • Rychlost dle národnosti/ročníku (www)
  • Mediány rychlostí dle umístění/ročníku závodu (www)

13
May 11

Duben za mnou

S menším zpožděním doháním pravidelný “reporting” mého naivního sportovního snažení :-). Duben byl velmi důležitým měsícem v tomto roce – odehrály se totiž dva první velké závody:

  • Hervis 1/2 Marathon Prague (www)
  • Pardubický vinařský půlmaraton  (www)

K závodům mám přichystaný samostatný post, který se zde objeví v průběhu víkendu. Řeknu jen, že oba dva se vydařily naprosto dokonale a s kamarády/spolu-běžci na ně budeme ještě hodně dlouho vzpomínat!

Měsíc duben byl tedy vydařený zcela maximálně, byť jsem si absolvováním dvou relativně dlouhých závodů v krátkém časovém rozestupu odvařil tříslo, které zlobí doteď. Ale plán byl plán, běhat se muselo zdraví-nezdraví… (to trošku přeháním, do Pardubic jsem nastupoval s tím, že když to tříslo bude dělat neplechu, tak to zabalím a nebudu riskovat rozvinutí něčeho závažnějšího).

Každopádně jak jsem měl obě “půlky” z krku, nastal čas začít dávat se do kupy (= jezdit na kole :-). Druhou polovinu dubna jsem proto běh úplně pustil k vodě a zaměřil se na udržování kondice na silničce, která mi za těch 5 měsíců docela scházela.

Dokonce jsme vyrazili na jeden víkendový “regeneračně destrukční” pobyt v Horních Jeseníkách, kde jsme odjezdili naprosto neskutečné výlety na Dlouhé stráně a Praděd. Líbilo se nám tam natolik, že něco podobného s velkou pravděpodobností zopakujeme ještě letos v září či říjnu.

Suma sumárum mám za měsíc květen:

  • naběháno 100 km
  • natočeno 600 km
  • nachozeno v horách ± 25 km
  • naplaváno (pouze) 7 km (díky prioritnímu běhání šlo plavání celkově tak trochu do kytek, ale to se během nadcházejících měsíců všechno hravě dožene :-).

Díky dlouhým švihům na kole dost výrazně skočil celkový čas tréninků, který se za minulý měsíc po hodně dlouhé době dostal přes 40 hodin, tedy přes 10hod aktivního pohybu na týden, z čehož mám velkou radost! A nechápu, jak jsem to byl schopen
s prací a školou skloubit dohromady :-)

Celkově jsem tedy až na zdravotní problémy s levým tříslem maximálně spokojen s vývojem aktuální formy.

Dubnové výsledky mimo jiné vedly také k závazku, že si letos v listopadu “nadělím” maratonskou distanci.


6
Apr 11

Březen za mnou

Třetí tréninkový měsíc roku 2011 je zdárně za mnou. Oproti minulým zápiskům bude tento mít jednu zásadní odlišnost — poprvé od začátku roku začalo zlobit zdraví :-|.

Nejdříve to byla viróza, která mě na pár dní vyřadila z přípravy. A pak hlavně problémy s levým nártem, které trénink komplikovaly až do jednoho z hlavních závodů letošní sezóny — Hervis 1/2 Maratonu v Praze. Obojí se mi naštěstí jakž takž podařilo překonat, nečekaně se ale teď ozvaly třísla, takže trápení pokračuje i nadále :-/.

Nemyslím si, že by se jednalo o něco dlouhodobého (minimálně v to silně doufám :-). Spíše to vidím na aktuální přetížení a mírná prodleva v adaptaci organizmu na zvýšenou zátěž. Ale jak říká jeden kamarád: “sportovci nefňukají”… A tak nezbývá než zatnout zuby a užívat si to :-).

Každopádně, i přes výše uvedené byl březen hodně vydařený! Suma sumárum mám:

  • naběháno 215 km (asi poprvé v životě jsem se přehoupl přes 200 km / měsíc)
  • naplaváno 20 km
  • naskatováno ± 40 km
  • našlapáno ± 30 km (víkendový pobyt v Kitzbühelu)

Do toho byla 2x posilovna (na ni je postupně čím dále tím méně času, což mě nesmírně těší :-). A po zděšení v minulém měsíci jsem se v březnu raději vůbec nevážil, abych se zbytečně nevylekal, že do kopců zase potáhnu o nějaké to kilo navíc :-).

Závěrem jedna krátká poznámka, byť už spadá do dubna — teď o víkendu v sobotu
(2. dubna) jsem si vylepšil osobák na 1/2maratonské distanci, který nyní činí 1:35:11!
K závodu samotnému ještě napíšu podrobný text… Těšte se :-).